Na konci srpna jsem měla možnost zúčastnit se čtrnáctidenního jazykového pobytu v rámci programu Erasmus +. Pobyt byl zaměřený na angličtinu a konal se v Dublinu, hlavním městě Irska. Cílem pro mě bylo zdokonalit se v angličtině. Už dříve jsem se účastnila projektů Erasmus + pro žáky, kde byla hlavním jazykem právě angličtina. Do té doby jsem se sice dorozuměla, ale často i s pomocí „rukou a nohou“. Po tomto pobytu mám pocit, že ruce využívám spíš ze zvyku, než jako nástroj nezbytný k vzájemnému dorozumění.
První dojmy z Dublinu mě příjemně překvapily. Na to, že jde o hlavní město, působilo na mě mnohem přívětivěji než jiná evropská velkoměsta. Nenarazíte tu na žádné mrakodrapy, město si uchovalo svůj původní ráz. A místo všudypřítomných holubů, jak je známe od nás, tu vzdušnou převahu mají rackové a to i přímo v centru města.
Velice mě překvapili i místní lidé. Irové jsou milí, vstřícní i když nastane nějaký problém a spousta z nich s vámi dá do řeči třeba na autobusové zastávce nebo během túry v horách.
Výuka byla příjemná. Dopoledne i odpoledne jsme měli lekce s učiteli, kteří mluvili naštěstí bez přízvuku a navíc dokázali výuku odlehčit humorem. Složení spolužáků se proměňovalo, ale převažovali Jihoameričané, Turci a Jihokorejci. Jediné, co mě trochu mrzelo, bylo to, že odpolední výuka často končila dost pozdě, takže nezbývalo mnoho času na poznávání širšího okolí Dublinu.
I přesto jsem se snažila využít volné chvíle k objevování Irska. Země má nádhernou přírodu – útesy s výhledem na moře, hory porostlé vřesem, které nabízejí téměř vysokohorský zážitek, jako třeba na Slovensku, ale s mnohem menší nadmořskou výškou (nejvyšší hora má kolem 1000 m.n.m.). Nejvíc mě okouzlil výlet do Glendalough, kde se nachází zbytky kláštera ze 6. století i památky na starou hornickou činnost. Kolem jezera vede asi patnáctikilometrová trasa po hřebenech hor s nádhernými výhledy do údolí. Jedinou nevýhodou Wicklow Mountains, kam Glendalough patří, je horší dopravní spojení.
Některé země stačí navštívit jen jednou a člověku to stačí, ale mezi usměvavé Iry, racky a vřes si to někdy klidně ráda zopakuju.
Veronika Kulišťáková