Dostala jsem příležitost zúčastnit se v rámci Erasmu + Akreditace dalšího dvoutýdenního metodického školení pro angličtináře. V rámci tzv. „green travel“ jsem měla pokud možno cestovat jinak než letadlem, proto jsem se poohlížela po blízkých evropských zemích, kam se dá dobře dojet vlakem nebo autobusem. Volba padla na italskou Florencii, o které jsem nevěděla vůbec nic, snad kromě toho, že je tam socha Davida od Michelangela.
Po naprosto vyčerpávající cestě vlakem, kdy jsem měla už dojem, že se nedostanu dále než do Břeclavi díky poruše na trati, jsem konečně ke konci července dorazila do pro mě neznámé Florencie, s cílem absolvovat kurz o kreativních a pokročilých metodách výuky pro učitele anglického jazyka. Samozřejmě jsem se těšila, že poznám i zdejší kulturu a třeba využiji v praxi těch pár lekcí Duolinga italštiny, do které jsem se před časem pustila.
Když se řekne Florencie, okamžitě mi naskočí slovo flóra. Moje představa o tomto městě byla tedy taková, že zde bude plno parků, zahrad a květeny. Bohužel to spolu vůbec nesouvisí. Jaké bylo moje zklamání, když jsem objevila město narvané pouze budovami, muzei, galeriemi a mraky turistů, kde by člověk nějakou květenu našel maximálně za spoustu peněz a v omezené míře. Našla jsem si ve městě ale jiné kulturní bohatství, které mě zde uchvátilo, a to pouliční hudebníky- houslisty, operní pěvce, dokonce i celé koncerty obrovských orchestrů. A to byla panečku atmosféra mezi těmi všemi památkami!
Mezi mými výlety nemohla chybět ani nedaleká šikmá věž v Pise. Já i AI jsme se shodli, že v Pise je opravdu zajímavá jen tato věž, ale město jako takové žádné zajímavé poklady neskýtá. V Pise jde vlastně jen o to, nastavit správně ruce na fotku, která má vypadat, jako že podpíráte věž. Sledování pózujících lidí je legrace sama o sobě. Podařilo se mi také podívat se do vyhlášené Sieny, malebného středověkého městečka San Gimignano, kde si člověk připadá jako v pohádce, do Bologne s nekonečnými podloubími po celém centru města nebo mini středověkého městečka Monteriggioni. A jaksi omylem jsem se ocitla i na ochutnávce toskánských vín, které nepiju. Jakožto člověk milující přírodu jsem už ale od šlapání dlažby musela utéct na venkov, podívala jsem se například do Fiesole, kde na místním kopci Monte Ceceri údajně Leonardo da Vinci zkoušel svůj létací přístroj. I přes slibované bouřky jsem vyrazila na místní blízké cca 800 m.n.m. vysoké hory u města Prato a štěstí mi přálo, vyvázla jsem bez jediné kapky deště.
Ale nesmíme zapomenout na to, proč jsem sem přijela! Pět hodin denně jsem trávila s učiteli z Polska, ČR, Slovenska, Maďarska, Španělska, Portugalska a Belgie ve škole Europass Teacher Academy, kde jsem se snažila načerpat inspiraci do dalšího školního roku. Nekteré dny byly přínosné méně, některé více, ale každopádně si přináším nové náměty do výuky ve formě her, aktivit nebo AI platforem. Také jsem měla možnost procvičit si komunikaci v AJ a poslechnout si hezkou AJ od učitelky italsko-kanadského původu nebo od Čechoaustralana, který se mnou v kurzu byl. A moje italština? No nejčastěji jsem využila větu „io non parlo italiano“ (nemluvím italsky), protože rodilí Italové po mně na ulici stále něco žádali! Ale měla jsem i radost z italsky zakoupené zmrzliny nebo toho, že jsem se doptala na trhu, jestli tam jsou tutti i giorni (každý den). Ale pokud někdo pokračoval dále italsky, byla jsem ztracena!
Myslím si, že i to, že mě tato cesta motivovala k učení se italštiny, mi přispělo k většímu pochopení mých žáků v jejich výuce. Najednou vidím, jak něco, co je nové, neznámé, může být těžké. Jak je jednoduché naučit se slovíčko, ale složitější rozumět rychle mluvenému souvislému projevu. To, co jsem už v AJ pokládala za samozřejmost, není samozřejmostí pro mé žáky!
Cenné jsou také kontakty na zahraniční školy, které si přináším. A kdo ví? Třeba jednou podnikneme společně zase nějaký další Erasmus s žáky!
I když by Florencie už příště nebyla pravděpodobně místem mé první volby, přesto považuji tento výjezd za přínosný po stránce metodické, jazykové, kulturní i osobnostní. Když je člověk takto „hozen do vody,“ mnohému se naučí, protože musí. Nebo jsem si také připomněla, že AI je dobrý sluha, ale zlý pán, a je důležité nespoléhat na ni jako na jediný zdroj.
Asi mi nebudou chybět ty desítky km našlapaných po dlažbě v prachu města, hluk, doprava a nekonečné křižovatky a semafory, ani závěrečných 42 stupňů ve stínu. Ale navždy budu vzpomínat na zvuky tónů Montiho čardáše v podání mladého nadějného houslisty na Ponte Vecchio, nejstarším mostě ve městě, nebo na houslové melodie jiného pouličního umělce na Piazza Michelangelo s výhledy na město v zapadajícím slunci. Takto si chci Florencii zapamatovat.
Hana Břoušková